Nevím, možná tenhle článek bude děsně nezáživný, je dost dlouhý. Půjdu s pravdou ven - píšu ho hlavně pro sebe. Chci si tyhle všechny věci pamatovat a myslím, že kdybych je nesepsala, tak řadu z nich zapomenu.
Potkala jsem dnes u školy jednoho kluka, který na mě už zdálky křičel, že moje včerejší prezentace byla fenomenální, že se v jednom kuse smál a nemohl přestat.
Při akci "pizza od Dejva" jsem si řekla "max dva kusy baruno" ale naložila jsem si tři. A pak jsem si šla ještě pro čtvrtý.
Byla to super hodina. Dave sesumíroval, co jsme všechno probrali, říkal hodně osobních příběhů, jeden z nich se pokusím v krátkosti vysvětlit.
On i jeho bratr hrávali v NHL, Dave to zabalil ze zdravotních důvodů ve 24 letech a jeho bratr kvůli špatným nohám v 28 letech. Tzn. jeho bratr byl v důchodu od 28 let - nudil se. A zhruba ve svých 40 letech se přihlásil do nějaké soutěže - přesně nevím, o co šlo, ale stoprocentně nějaké bruslení - nevím jestli na ledě, nebo kolečkáče. Byla to ale zkrátka nějaká televizní show. Něco třeba jako Superstar v Česku, posílaly se tam hlasy telefonicky. Dave se prý smál bratrovi, co to jako vyvádí, ale jako správný bratr ho podporoval. Hlasování bylo do 2 do rána a Dave do 2 do rána seděl na telefonu a posílal hlas za hlasem, protože nechtěl později litovat, kdyby jeho bratr prohrál třeba jen o pět hlasů. A jeho bratr to vyhrál. A o měsíc později oznámil, že se rozvádí se svou ženou - kvůli nějaké kolegyni ze soutěže. S kterou má teďka dítě. A to Dave nikdy nepřijal. Takže svou neteř nikdy neviděl a na návštěvy chodí raději ke své bývalé snaše a za svými synovci, než ke svému bratrovi, se kterým si jen vyměňuje zdvořilostní emaily.
Je to trošku paradox - což sám Dave uznal - protože mimo jiné kromě všech svých businessů, učení na Ivey a trénování holčičího hokejového týmu pracuje jako poradce rodinným firmám. Radí jim, jak řešit konflikty, jak mezi sebou lépe komunikovat - ale sám to nezvládne. Říkal, že rodina je nejsložitější sociální systém. Taky mluvil o složitých vztazích se svým otcem, jak nebyl nikdy okolo, když vyrůstal. MAMKO, SESTRO, BRATŘE - napsal knihu určenou bláznivým hokejovým rodičům - tu bychom měli pořídit všem rodičům frýdeckých malých hokejistů, co říkáte?:-D
Taky vykládal příběh o konfliktu v jedné rodinné firmě, kde 85 letý zakladatel, původem z Polska, měl konflikt se svým synem, nynějším CEO té firmy - syn si chtěl vzít půjčku - nevím přesně na co, asi na další růst firmy. Jenže otec byl striktně proti. Dejv si s nima sedl a díky jeho přítomnosti řekl ten tatík tomu synkovi něco, co mu nikdy neřekl. Tatík odešel z Polska se svými bratry na začátku socialistické éry, když o všechno přišel. V Kanadě se živil jako zedník. Říkal "pokládali jsme cihly. pokládali jsme cihly celý den a celou noc" a proč nechce synkovi dovolit, aby si vzal půjčku? Protože ví, že se řada věcí může pokazit - viz to, jak o všechno přišel kvůli socialismu - a nechce, aby jeho děti někdy musely pokládat cihly. Tatik pry slza v oku a synek konečně pochopil. Podle mě je to nádherné. Nechce, aby jeho děti někdy musely pokládat cihly.
A pak další problémek v rodině - naštvanej synek volá Dejvovi - nebo Dejv volá synkovi, aby zjistil, jak jsou na tom? Nevím. A synek říká, že měli mít poradu - nevím asi shareholders meeting - ale že tatík na poslední chvíli zavolal a zrušil to, protože jde hrát se svými bratry golf. A ten synek prý velmi ironicky do toho telefonu poznamenal "asi to je důležitější než náš meeting" - meeting ohledně budoucnosti společnosti. A Dave mu na to řekl, že tatíkovi je 85 let, má to štěstí, že ještě má své bratry a že je poslední pěkný říjnový den a že je pro tatíka rozhodně důležitější, jít si s bratrama zahrát golf, než jít na meeting. A synek prozřel.
A potom jsme dělali cvičení, které se jmenuje "Picture your legacy". Z balíčku fotek jsme si měli vybrat dvě, které k nám nějakým způsobem promlouvají vzhledem k tomu, jak si představujeme svou budoucnost, a pak popsat, proč nás zaujaly zrovna tyhle dvě. Bylo to hodně osobní, ale zároveň super, jak každý něco sdílel. Moje první fotka byly stromy. Tak jsem řekla, že jsem vyrůstala na vesnici a že to je místo, kde chci vychovávat svoje děti, že miluju přírodu a že mě uklidňuje. Druhej obrázek byly pózující dětičky při západu slunce na pláži. Tak říkám, že nechci během života zapomenout na to, udělat si čas od času čas na sledování západu slunce + chci občas dělat bláznivé věci. A Dave se smál. Což mám radost, protože v podobném duchu "dělat bláznivé věci" se nesou mé dvě eseje, které si již o víkendu přečte. Ale první je musím dopsat.
V 17:00 jsme měli týmový meeting ohledně prezentace, která začínala v 18:00. V 17:44 zjišťuji, že jsem zapomněla vytisknout papír s vizí a svýma hodnotama, který musím taky na téhle hodině odevzdat. A můj tým chtěl prezentovat jako první. Běžela jsem zpátky "domů". Cesta pěšky trvá 15 minut. Běžela jsem domů, poslala si dokument z počiku na tiskárnu ve škole a běžela jsem zpátky do školy. Ve škole jsem byla 18:01. Honem jsem to běžela vytisknout a pak jsem se běžela převlíct do plážového oblečení - tématicky k naší prezentaci - jediné štěstí, že jsem nemusela být v tom, v čem jsem běžela:-D
Červená jako rajče a příšerně udýchaná zjišťuji, že naše skupina bude prezentovat až jako čtvrtá - nejdřív cca v 19:30. A jako třešničku na dortu profesor dodává, že kdo vizi a hodnoty nemá s sebou vytisknuté, může to poslat elektronicky
Z toho plyne poučení - nikdy nikam nespěchejte. Nestojí to za to.
Na druhou stranu jsem navázala spoustu konverzací na téma, proč jsem tak červená a udýchaná:-D
Poslední týden je zvláštní. Někteří spolužáci mi budou dokonce chybět. Ne, že bych je snad stihla nějak poznat, ale bude mi chybět jen to, jak se vždycky usmějou a pozdraví a jak umí prezentovat - někteří opravdu hodně dobře, tak dobře, že nejde nedávat pozor. Bude mi chybět Lucas, který má přítelkyni na výměnném pobytě v Itálii a který si mě furt dobírá kvůli Montrealské čepky a pořád se ptá, jestli už jsem si koupila čepku Maple Leafs - protože to se tady nosí :-) Lucas má náušnici v uchu a v první polovině semestru jsem ho vídala jen na Entrepreneurial Finance, kde mi přišel děsně nesympatický - především kvůli té náušnici. Jsem ráda, že druhá půlka semestru a předměty s Denisem Shackelem, které měl Lucas taky zapsané, mě naučily nesoudit lidi podle náušnice v uchu.
Ty dva předměty s Denisem Shackelem, které jsou už za mnou, mi toho daly opravdu hodně. Začala jsem tak nějak jinak vnímat lidi. Jsem zvědavá, jestli si to s sebou přivezu i zpátky domů, snad jo!
Dalším příkladem může být Katherine. Katherine jsem taky vídala v první půlce semestru v jiném předmětu - a přišla mi extrémně nesympatická. Mluvila děsně rychle a já jí vůbec nerozuměla. Svůj mluvený projev ovšem dokonale vylepšila v Pokročilých prezentačních dovednostech a měla jsem s ní i druhý Denisův kurz. Dokonce jsme seděly vedle sebe. A byla to právě její prezentace, která mi včera vehnala slzičku do očka.
Musím si jít udělat "podváděcí papír" na zítra. Jo, takhle to tady funguje, na škole za 165 000 za semestr. Ke zkoušce si s sebou můžete vzít A4 popsanou z obou stran. No, nechci generalizovat, takhle to funguje u Dejva - možná pouze u něj, je to dobrák a nechce nám způsobovat stresy:-D je to zvláštní! I přestože můžu mít u jeho zkoušky nápovědu ve velikosti A4, tak je to zároveň vyučující, který mě toho naučil nejvíc. Společně s Denisem.
Jdu dělat ten taháček. Ale nejrači bych šla spát. Ten běh ze školy "domů" a z "domu" do školy mě velmi zmohl:-D
Žádné komentáře:
Okomentovat