Bonnie - holka, která mi pronajímá svůj pokoj - je na výměnném pobytu v Hong Kongu, proto jsem se setkala s její kamarádkou Jen. Jennifer mi dala mi klíče a řekla, že vlastně neví, kolik ode mě má chtít peněz. Já jí poctivě dala 1600 doláčů, to všechno jen tak na chodníku, a ona pak odjela ve svém Hyundai, načež jsem si uvědomila, že vlastně ani nevím, do jakého patra mám vyjet.
Naštěstí jsem chytrá holka.
Když jsem se dostala do svého pokoje, byla jsem šťastná, že jsem na místě.
Ale.
Postel je krásná a velká a dokonce je na ní matrace, ale to je vše. Polštář není, deka není, prostěradlo není.
Při návštěvě kuchyně jsem se vyděsila ještě o něco víc.
Ani jeden kus nádobí.
Tak jsem to obrečela.
Pak jsem si ovšem začala uvědomovat, že brečením ty věci asi nepřičaruju a začala jsem plánovat cestu do 6km vzdáleného Giant Tigeru, kanadské obdoby Walmartu.
Když bus nejel tak, jak měl, rozhodla jsem se jít pěšky, minimálně na další zastávku.
Zjevil se ve chvíli, kdy jsem byla už pěkně daleko, ale další zastávka stále v nedohlednu, tak jsem se na něj jen zoufale podívala. K mému naprostému údivu mi řidič busu zastavil jen tak a pokynul mi, naprosto zmatené Baruně, abych nastoupila. Pak mu říkám "kolik to bude" a on říká, že to je dobrý, že zaplatím příště. Taky se mě ptal, kam mám namířeno a poradil mi, abych místo Giant Tigeru šla raději do toho Walmartu, který je hned vedle, protože je prý levnější.
Cestou jsem viděla tři srnky v parku hnedka u hlavní cesty.
Nejvíc mě překvapili vystupivší cestující. Každý člověk řekl nahlas "Thank you" směřující k řidiči.
Ve Walmartu jsem udělala nákup nejnezbytnějších věcí - deka, prostěradlo, ramínka na oblečení, příbory, jeden ostřejší nůž, talíř, miska, hrnek, rendlík a ice tea :D
Jo, vodu na čaj si místo v konvici vařím v rendlíku.
Ne, polštář jsem si nekoupila, šetřím.
Pak jsem šla ještě do toho Giant Tigeru nakoupit nějaké jídlo. Ale nešlo to. Odporný obchod, kde sice měli věci, které se sníst dají, ale pro mě to jídlo není - všechny ty instantnosti a plechovky - takže jsem koupila síťku mandarinek a banán s tím, že se snad najím někdy jindy.
Cestou zpátky jsem potkala dalšího fajn řidiče. Dávala jsem mu pětidolarovku a on na mě, že berou jen drobné, tak jsem vysypala 1 dolar 50 a říkám, že je to všechno, co mám a on říká, že to stačí. Přitom lístek stojí 2,70.
Autobusy tady jezdí trošku šíleně, takže mě stejné číslo busu zavezlo někam jinam, než bych si představovala. Šla jsem za řidičem, aby mi poradil, jak se dostanu "domů". A on kvůli mě 15 minut stál v zastávce, protože se na to snažil přijít, a nechtěl mě nechat na holičkách, a dokonce se pak šel poradit ještě s dalším řidičem, který přijel za ním. Ten mi pak poslal do founa nějakou mapku, z které bylo patrné, že musím jít tak 15 minut pěšky. Ještě říkal, že tady musí jen objet jedno kolečko a pak mě tam klidně vezme, ale já mu řekla, že chci jít pěšky, ale že mu hrozně moc děkuju a on mi říká něco jakože rozhodně nemám vůbec zač a ať se mám krásně.
Dnes ráno jsem se vydala do školy pro studentskou kartičku a kartu na bus - úspěšnost 50 %, má karta na bus prý byla vyzvednuta v listopadu. Hahaha.
Tak jsem místo busíku šla půl hodiny pěšky do obchoďáku.
Nic moc obchoďák.
Pak jsem zamířila do Loblaw supáče.
A tam se to všechno zlomilo. Tam jsem byla poprvé v Kanadě šťastná. Nojo, já a jídlo, to je velká láska. Tam jsem si řekla, že všechno to utrpení stojí za to, když můžu nakupovat v takovém supáči. Měli tam všechno. Třeba tyhle sýrečky.
Asi sto různých chlebů, z toho spousta pečených přímo na prodejně, spoustu pečiva, sladkostí, zákusků, čerstvě vymačkané džusy, pečené quiche koláčky přímo na prodejně, pult s čerstvými rybami a mořskými plody, krásně vypadaly taky šunky a maso, ale k tomu jsem se moc nepřibližovala, to se totiž nehodilo do mé nákupní strategie "neberu nic, co je dražší, než 5 doláčků".
Taky tam byla velká spousta zeleniny a ovoce, což je pro mě nejdůležitější část každého obchodu.
Třešničkou na dortu byla sleva 10 % pro studenty na celý nákup.
Už teď se těším, až půjdu zase na nákup.
Obtíže nastaly hned po zaplacení, kdy jsem si uvědomila, že jsem toho nakoupila až příliš na to, abych to v pohodě odnesla "domů" - asi 20 minut chůze. Měla jsem plný batoh a tři nákupní tašky.
A lilo jako z konve a já se musela každou chvíli zastavovat, abych na chvíli ulevila rukám, takže jsem velice kvalitně zmokla.
Jo, člověk jede do Kanady, aby viděl trochu sněhu, ale nakonec to dopadne tak, že v jeho domovině panuje ladovská zima a on je promočen na kost.
Co bude v příštím díle "žhavé novinky z kanadského londýna", to opravdu netuším, nechejme se překvapit!
Žádné komentáře:
Okomentovat