pondělí 2. ledna 2017

Cesta do Londýna. Toho kanadského.

Prvního ledna jsem šla spát asi ve tři ráno, probouzela jsem se ve čtyři.
Nechala jsem si zazpívat Mýdlového prince na rozloučenou.
Se všema jsem se poobjímala, slzy v očích a pak zoufalý pláč při nakládání kufrů do auta.
A v autě.
A asi ještě 26x během celého dne.

Do Prahy na letiště mě vezli taťka s bráchou, já jsem celou cestu spala.
Taťka nám pak říká "Měl jsem jeden mikrospánek" aha super tati.

Z Prahy jsem letěla do Varšavy s LOT polish airlines pidi letadlem.
Dostala jsem čaj a čokošku.
Dá se.

Z Varšavy jsem letěla už přímo do Toronta, zase s LOTkama.
Dostala jsem dvakrát jídlo a asi dvacetdvakrát pití a dečku a polštář.
Chlapík vedle mě začal asi 5 minut po vzlétnutí neuvěřitelně nahlas chrápat. Tak jsem si říkala "to přejde to přejde to chce klid", ale pak jsem to už nevydržela a rozhodla jsem se, že mu řeknu, ať toho nechá, ale když jsem do něj šťouchala, tak se neprobudil... Naštěstí chrápal už jen chvilku a po zbytek cesty nebyl tím, kdo mě nejvíc štval.

Největší postrach bylo jedno děcko diagonálně jednu řadu ode mě, které pořád ječelo, neustále, celých více než 8 hodin, rozmazlené fucking asijské děcko furt řvalo "what's your problem what's your problem", je snad jasný, že ono bylo můj problém, ne??

V letadle jsem dostala nějaký formulář na vyplnění ohledně toho, co s sebou do Kanady vezu. Tak jsem tam zaškrtla, že vezu "nuts" a "pepper spray".

Nejpříšernější věc byly turbulence. První byly asi 15 minut po jídle, takže jsem měla trošku obavy, jestli to můj žaludek vydrží. Letěla jsem předtím jen jednou, takže jsem se spíš dívala na reakci okolí, abych zjistila, jestli je to normální. Nějaká polsko-kanadská rodinka, vypadajíc celkem zcestovale, mě trošku děsila. Otec byl zelenej a zoufale se díval na matku, která křečovitě svírala opěrky na ruce. Dohromady jsme v těch turbulencích letěli tak hodinu, fuj. 


V Torontu jsme přistáli 20:20 a já si říkala "fajn a co teď?"
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat - pasová kontrola - týpek zkoumal můj formulář s pepper sprayem a zakroužkoval ho velmi výraznou červenou barvou, stejně tak jako oříšky.
Pak mě poslal na imigrační, kde jsem smrdíc čekala v extrémně pomalu hýbající se frontě.
Ženská u přepážky na mě, jestli mám nějaké potvrzení, kolik jsem zaplatila univerzitě a já jakože to fakt nemám a ona "Thats a problem. A BIG PROBLEM". Pak přišla na to, že jsem vlastně exchange student, a že nic takového nepotřebuju, a tak mi dala razítko do pasu a šla jsem.

Šla jsem si pro kufr, který jsem nemohla najít, protože už ani neběhal po páse, ale stál tam někde odložený bokem, protože jsem přišla tak pozdě. Pak si říkám "fajn a co teď", ale odpověď na sebe zase nenechala dlouho čekat - šla jsem za chlapíkem s postavou a fousama santy clause, a to kvůli svého pepřového spreje. Musela jsem ho najít v kufru, a on mi pak říká, že je to "illegal to import pepper spray to Canada" a že jestli se bojím o svou bezpečnost, tak si mám koupit sprej na psy nebo medvědy a že máme dvě možnosti - buď ten sprej zabaví a zlikvidují, anebo mi ho vrátí, jak budu opouštět Kanadu, ovšem v tomhle případě bych byla do letadla eskortována policisty. Říkal, že tu druhou možnost lidé nemají rádi, nechtějí být "treated like a criminal" tak řikam, ať si s tím sprejem dělá co chce, že asi eskortu nepotřebuju.

Pak už jsem byla volná, ale netušila jsem, co budu dalších 12 hodin dělat. Přála jsem si postel a sprchu a vzhledem k obrovskému smutku v srdci jsem se rozhodla, že si to dopřeju, tak jsem si objednala zlevněnej pokoj v hotelu u letiště. Bylo to asi 4 minuty autem a já dala řidiči taxíku, indickému úchylovi, celých 20 doláčů, protože prej to je minimální sazba, nojo Kanada, drahá sranda.

V hotelu jim říkám, že nevím, jestli bude fungovat moje karta, protože mě v Česku asi tři dny před odjezdem značně vystresovala paní v bance. Ale šlo to, uf. Týpek říká, že mají posilovnu a bazén, tak mu říkám, že je moc hodnej, ale že jsem se přišla vyspat. Pokoj byl luxusní - v porovnání s nocí na letišti :D - měla jsem queen size bed!

Ráno jsem začala řešit, jak se dostanu do Londýna, kde jsem potřebovala být ve dvě odpoledne. Autobusy vyprodané. Vlaky vyprodané. Tak jsem se rozhodla (nic jiného mi nezbývalo :D) pro nejdražší variantu - airbus shuttle s dropoff servisem, kdy vás vysadí na konkrétní adrese. Tak jsem to chtěla objednat online - error. Tak jsem tam volala z hotelového telefonu - volané číslo neexistuje. Tak jsem se nechala hotelovým shuttlem odvést zpátky na letiště, kde jsem to zkusila přímo u přepážky - success!

Ještě jsem si na letišti koupila adaptér, protože půjčený mi nějak nefungoval. Paní prodavačka byla dost milá, nechala mě si to vyzkoušet, jestli mi to opravdu nabíjí telefon, protože jsem k tomu byla trochu skeptická. Ona mi totiž nedávala úplně prima rady, když mi doporučovala adaptér USA - Latin America, ačkoli jsem ji asi 6x řekla Europe. Na rozloučenou mi řekla "Take care" to bylo tak hezké.

Airbus shuttle mě bez větších problémů dovezl zdárně do Londýna a na konkrétní adresu mě pak vezl checker limousine taxik, jehož řidič se málem podlomil pod mým kufrem a pak se mě ptal, jaké jsem měla Vánoce. Tak mu říkám, že super, spoustu jídla a pak jsem už odmítla konverzovat.

Vysadil mě před Lambton Hall asi v 14:15, sraz jsem měla s holkou v 15:00, tak jsem si četla knihu o Elonu Muskovi a čekala. A jak to dopadlo, to se dozvíte v dalším díle mého příběhu.

Těšit se můžete také na:
- můj první (nucený) nákup ve Walmartu
- tři neuvěřitelně hodné řidiče autobusu



Žádné komentáře:

Okomentovat