Cesta zpátky do Kanady, jak již pravidelní čtenáři vědí, byla příšerná.
Tahle fotka je z 22. února večer, focená na Los Angeles International Airport.
Dost bídné letiště. Zlatá Praha! Možná je na tom mezinárodní terminál lépe, než terminál pro vnitrostátní lety, ze kterého jsem letěla já, ale jak říkám, byla to bída.
Na letišti jsem si první v samoobslužné mašince vytiskla boarding pass, který jsem si po chvíli pokrčila a natrhla, ups.
Poté, co jsem prošla letištní kontrolou, jsem si šla sehnat něco na nervy - čoko preclíky.
A pak jsem už jen čekala na svůj let. Zažila jsem VKVčka (velmi křehké vztahy), když nějakým lidem uletělo letadlo a pak se tam hádali s ženskou od té letecké společnosti, že tam byli v daném čase, ale že tam nebyla ta ženská - kecali, já jsem tam byla celou dobu, a jak ta ženská ohlašovala konec boardingu, tak tam nikdo nebyl. Ale hádali se tam tak hodinu. Amíci blázniví.
Potom jsem viděla opravdu zvláštní úkaz. Matka a osm dětí. Šest dcer a dva synové. Všech šest dcer mělo stejné šaty jako matka ve stylu modrá jeptiška a všechny měly černé boty - prostě stejnokroj. Bláznivé. Bylo jich tak hodně, že si nikdo nevšiml, kromě mě, že jedna z těch holčiček měla levou botu na pravé noze a pravou botu na levé noze. Nikdy si nepořizujte osm dětí, prosím. A když už, tak je neoblékejte stejně, prosím. Anebo jim aspoň správně nasaďte boty.
Seděla jsem u okýnka, jupí!
A celou dobu letu jsem prospala, jupí!
Pak jsem spala, a málem přejela zastávku, v metru cestou z letiště O'Hare do centra Chicaga.
Cesta na letiště 14. února mě stála 3 dolary a cesta z letiště 23. února 5 dolarů.
Nechápu.
Tohle byla poslední dobrá věc, která se mi ten den stala. Luxusní snídaně. Obrovská mísa ovesné kaše. Normálně by mi to stačilo tak na tři dny, ale snědla jsem to všechno.
Potom autobus Chicago - Toledo.
Jestli jste si mysleli, že Toledo je ve Španělsku, tak máte samozřejmě pravdu, ale Amíci jsou šílení.
Ten byl ještě v pohodě.
Oběd někde "in the middle of nowhere" v Burger Kingu, asi nejhorší Burger King, který jsem kdy viděla, ale jinčí možnost nebyla.
*
Potom autobus Toledo - Detroit.
První Greyhound autobus (a to už jsem jela hodněkrát), který odjel o 20 minut později, než měl.
*
A proto jsem v Detroitu nestihla svůj autobus do Londýna.
A musela jsem osm hodin čekat na další.
O kterém mi ženská u přepážky řekla, že je vyprodaný, ale že mě ten řidič možná vezme.
Jaká to byla hrůza, to už jste četli ve článku "Detroit".
Chci jen dodat následující
- koukala jsem na tlusté lidi a plakala jsem, že chci domů do česka
- po 5 h čekání se přede mnou zjevil Sufian, další exchange student z Ivey, kterého normálně moc nemusím, ale jak já jsem byla ráda, že ho vidím!
- když autobus přijel, všichni vystoupili v Detroitu a já a Sufian jsme byli jediní cestující, kteří pokračovali do Kanady (wtf prý vyprodaný????)
- když jsem spatřila nápis Welcome to Canada, byla jsem štěstím bez sebe
- hraniční kontrola v porovnání s hraniční kontrolou na cestě do ameriky - nebe a dudy. Amík byl hrozně namyšlenej a tady tihle Kanaďáci se usmívali a byli hrozně milí.
Odyssea zpátky do Kanady mě tak vyčerpala, že nemám vůbec chuť na žádné další cestování.
Upřímně mě dost děsí už jen cesta z Londýna na letiště v Torontu. (se všemi mými věcmi)
Žádné komentáře:
Okomentovat