(tento článek je přednastavený, napsán 10. února, protože já jsem na cestách)
Budík jsem měla na 5:30 a v 6 ráno jsem vyrážela z hostelu směr montrealské autobusové nádraží - cesta pěšky měla podle google map trvat 35 minut, autobus mi jel v 7. Podařilo se mi moje oteklé nohy, kterým jsem začala říkat pahýly, narvat do bot a dokonce se mi podařilo dojít na autobus včas. Ale bolelo to.
Cesta z Montrealu do Quebec City trvá něco málo přes tři hodiny. Řidič mluvil jen francouzsky, tak jsem jen doufala, že neříká nic podstatného. V autobuse nás jelo asi deset, takže jsem měla zase dvousedačku pro sebe. Cestou jsem na střídačku jedla ty tři bagely a spala.
V Quebecu sněžilo. Hodně sněžilo. Chumelilo. Pravá kanadská chumelenice. Nemohla jsem najít cestu z nádraží tam, kam jsem chtěla, protože jsem ani nechápala, co je cesta a co je chodník, anebo kde je cesta a kde je chodník.
Upozornění - fotek je tentokrát OPRAVDU hodně.
Byly asi jen mínus čtyři stupně, takže naprosto pohádkové počasí.
Hodně jsem se těšila na Place Royale - malinké náměstíčko.
Ale jak to často dopadá, když se na něco hrozně moc těšíte?
Úplně to nedopadne žejo.
Tenhle kostelík měl být top záběr mého výletu - to byl můj plán.
Překážka č.1 - odhrnovač sněhu.
Překážky číslo 2, 3 a 4 - auto, druhé auto a spoustu lidí.
Mimochodem - další Notre Dame :-)
Takže moje nejlepší fotka kostelíku vypadá asi takhle, bída.
Moc bych si přála vidět někdy předvánoční Quebec. To musí být tak nesmírně krásné!
Pepek, moje nejoblíbenější socha haha.
Ale ovečka mu šlape na paty!
Pak jsem šla k Chateau Frontenac - což je hotel.
A mé další kroky vedly na kopeček opodál, zdánlivě krásnou vyhlídku, odkud budu mít skvělý výhled na všechno (jsem byla přesvědčena).
Výhled nic moc.
Ale co jsem musela obětovat pro tenhle nicmoc výhled????
Jako cestu nahoru jsem si vybrala tyhle "schody". Že jsou to schody jsem poznala jen podle toho, že tam bylo to zábradlí. Říkám si, trochu sněhu, pohoda. Jenže pod tou trochou sněhu se skrývala spousta ledu. Spadla jsem třikrát a oblast pod mým pravým kolenem nyní zdobí obrovská modřina.
Po tomhle fatálním neúspěchu jsem se pomalu přesouvala směr vyhlídnutý podnik. Ano, vždycky si vyhlídnu podnik dopředu, protože nechci utrácet drahocenné penízky v podniku, který za to nestojí.
Cesta byla dlouhá a moje nohy dosluhovaly:-D
Podnik se jmenoval Frite Alors. Dělají belgické hranolky na kanadský způsob aneb zase to poutine!
Tentokrát jsem si přidala ke klasickému poutine ještě uzené maso.
A bylo to moooc dobré.
Další infarkt na talíři.
Zbylý čas do odjezdu autobusu zpátky do Montrealu jsem strávila v Tim Hortons s velkým zeleným čajem, kde jsem si pak ještě koupila mrkvový muffin jako svačinu do autobusu.
Cesta do Montrealu nebyla nic moc, seděla jsem vedle člověka, který si nesundal bundu a potom mě tou obří bundou atakoval na mojí polovině. Taky jsem si nebyla jistá, jestli vlastně sedím v dobrém autobusu, protože jsem jen šla s davem. Když jsem se zeptala toho vedlesedícího, jestli je to bus do Montrealu, tak on na mě, francouzsky, že mluví pouze francouzsky. Nechápu, čemu nerozumí na slovním spojení bus Montreal.
V Montrealu jsem přesedala na nový bus, tentokrát do Ottawy. Cesta do Ottawy byla luxusní - seděla jsem zase sama a spala jsem.
V Ottawě jsem musela asi dvě hodiny počkat na přípoj do Toronta, který odjížděl v jednu v noci. Hrozně mě bolely nohy, ale šla jsem se postavit do tvořící se fronty už půl hodiny před odjezdem, abych si zajistila místo u okýnka - povedlo se. A seděla vedle mě úplně normální holka, zázrak! Chvíli po tom, co jsme vyjeli z Ottawy, jsem upadla do hlubokého spánku a probudila se, až když jsme měli přestávku někde na dálnici u Tim Hortons. Potom jsem zase upadla do hlubokého spánku a probudila se až v Torontu.
Do Toronta jsme dojeli v 7 ráno a bus do Londýna mi jel v 8. Moje mise byla sehnat si něco dobrého k snídani. Takže jsem zmateně pobíhala Torontem. Ale našla jsem to - Tim Hortons, ano, zase, mé útočiště. Dala jsem si velký zelený čaj (ano zase), ovesnou kaši javorovou a banánovopekanový muffin.
Doma jsem umřela blahem, když jsem si mohla konečně sundat boty a oblečení, které jsem na sobě nosila čtyři dny. Prasátko!
Taky jsem zjistila, že mé kotníky jsou zhruba třikrát větší než normálně :-)
Ale po dvou dnech to bylo zase v pohodě.
Žádné komentáře:
Okomentovat