čtvrtek 23. února 2017

Detroit

Naplnila se má noční můra.
Nestihla jsem v Detroitu svůj autobus do Londýna.
Poslední díleček cesty od Tichého oceánu zpátky do prozatimního domova.
Mám na sobě rifle už 33 hodin a ještě minimálně dalších 10 mě čeká.
Musím počkat 8 hodin na další autobus, který je ovšem vyprodaný.
Prý mě ten řidič ale snad vezme. Bus jede v 1 v noci.
Brečela jsem, hodně jsem brečela.
Minulou noc jsem spala tři hodiny, v letadle, takže nothing much.
Pak jsem si řekla, že se musím najíst a dát si něco teplého k pití.
Tak říkám chlapíkovi z ochranky, kde je tady nějakej podnik.
A on na mě, že mi opravdu nedoporučuje samotné někam chodit.
A přitom bylo ještě světlo.
Ach Detroite, vidíš mě naposledy.
Tak jsem si vybrala dvacet dolarů z bankomatu a pomalu vykupuju mašinky s jidlem.
Zatím dva sendviče šunka sýr, mrkvový dortík a mountain dew.
Je to fakt nechutná změna od těch kalifornských dobrot.
Ještě šest hodin a deset minut čekání.
Pokud dojedu do Londýna, tak ve čtyři v noci, což taky není zrovna ideálka:-D
Už nikdy nikam nepojedu.
Anebo si koupim raději dražší letenku, než se plahočit hodiny a hodiny přes takové prdele světa, kde není nic jiného, než kriminálníci.
Jestli mi to za to stálo?
Teď mám sto chutí říct ne, ale raději to zhodnotím až se okoupu, vyspím a kvalitně najím.
Takové tři docela obyčejné věci, ale když je nemáte, tak je to bída.

2 komentáře: