Bell Centre

Někdy kolem roku 2009 podepsal Tomáš Plekanec kontrakt s Montrealem na spoustu let. Myslím, že to bylo do roku 2015. Řekla jsem si, že po maturitě (jak jsou ty dlouhé prázdninky před vysokou) pojedu do Kanady se na něj kouknout do Bell Centre. To jsou ty platonické pubertální lásky a "bláznivé" sny. Po maturitě jsem to nějak nezvládla, důvody nechme stranou. V roce 2015 naštěstí Plekanec podepsal prodloužení smlouvy o dva roky, takže je rok 2017 a já jsem si splnila svůj "bláznivý" pubertální sen.

"... co chci k narozeninám, tak jsem mu řekla, že za Plekancem do Montrealu."

Tohle je mimochodem úryvek z mého blogu, který jsem tehdá psávala haha.

Bell Centre je největší hokejový stadion na světě. S kapacitou něco málo přes 21 000 lidí.

Lístek jsem si koupila asi tři týdny předem online. Chtěla jsem nějaký zajímavý zápas - třeba mě moc nevzrušují Edmonton Oilers. Navíc jsem potřebovala něco, co je o víkendu, protože nesmíme zameškat ani jednu hodinu ve škole. Nakonec to teda vyhrál zápas s Washington Capitals. Můj lístek stál 105 kanadských dolarů (krát 20 na korunky) a seděla jsem tři řady "pod střechou". Místa, vedle kterých stojím na fotce níže, stojí třeba 500 dolarů.

Fotku fotil nějaký děda v dresu Montrealu. Říkám mu, jestli by mě mohl vyfotit, že jsem tady poprvé a chci mít památku a že jsem vlastně z Evropy. A on mi říká, že je tady taky poprvé a že je Kanaďan. Ne že by se mi ta fotka nějak líbila, pán nepochopil úplně, co jsem po něm chtěla (aby šla vidět kostka nad ledem), ale nevadí :D Vypadám trochu zbídačeně. 

Ráno jsem se procházela po Montrealu, zápas začínal ve 13:00. Když jsem šla kolem v 11:00, kolem stadionu už byly davy lidí v montrealských dresech, já jsem ale ještě musela zpátky na hostel odložit batoh, protože s batohem vás dovnitř nepustí.

Dovnitř začali vpouštět v 11:30. Šlo to rychle, mají to dobře zmáknuté. Musela jsem projít bezpečnostní kontrolou, svítili mi baterkou do kabelky, ale tak proč ne, když mám pak jistotu, že mě tam nikdo nezastřelí!

Uvnitř je neuvěřitelné množství fanshopů. Jeden největší je tak přelidněný, že musíte stát frontu i na samotný vstup do obchodu. A jak jste v obchodu, tak se nemůžete pohybovat svobodně - musíte jít s davem, který se pohybuje šnečím tempem. Každopádně se mi podařilo probojovat se až k šiltovkám a ukořistit tu, kterou jsem si vyhlídla předem na internetu (a o které jsem si říkala, že je hrozně drahá, že tu si koupit nemůžu haha - ale dolehla na mě ta atmosféra, tak jsem tomu propadla).

V nekonečné řadě u pokladen jsem ještě vzala tenhle náramek pro svého bratříčka Jeníčka. Můj další sen je jít někdy na zápas do Bell Centre s bratříčkem Jeníčkem a sedět na sedadlech za 500 doláčů.

Dále je uvnitř neuvěřitelné množství různých občerstvení. Jedou tam sendviče s uzeným masem, načos, hranolky, hotdogy, popkorn... takové to typické hokejové občerstvení. Voda tam stojí pět dolarů a pivo asi sedm. (krát 20 na korunky).

Já si koupila zelený čaj (klasická bajda) za 2 dolary v Tim Hortons a churro donut s karamelovou náplní. (tak extrémně sladké!)

Rozbruslení.

A tohle byl můj výhled. (dole)

(pořád platí, že pokud si fotky rozkliknete, jsou větší a hezčí)

A tohle je moje krásná kšiltovka, velikosti LARGE (větši neexistuje) na mou obří hlavu, z druhé strany, když ji nosím jako badass hahaha.

Před začátkem zápasu se zpívaly hymny - americká od Capitals a kanadská od Canadiens žejo. Na led promítali vlajku dané země, která se vlnila, bylo to moc hezké. A u kanadské hymny zpíval celý stadion - opravdu impozantní.

Canadiens prohráli, ale rozhodně mi to nijak nezkazilo zážitek. Dali dva góly plus jeden, který nebyl uznán (což se pak ještě hodně diskutovalo, protože to bylo sporné - viděla jsem, jak to řeší, když jsem se v úterý v tělocvičně koukala na televizi), takže jsem zažila třikrát eufórii, kdy celá hala vyskočila na nohy - hodně silný zážitek.

Na kostce o přestávkách běželo vždycky něco zábavného. Vtipná byla Kiss kamera, největší aplaus zklidil polibek postaršího páru. Promítali třeba i selfíčka z instagramu, které tam lidi v hale nahrávali během zápasu anebo různé rozhovory s hráči.

Jedno z videí bylo video s Plekancem a Careym Pricem (asi největší oblíbenec fanoušků), kdy stáli před obrázkama, které nakreslily děti - vždy nějaký hráč - a měli hádat, kdo to má být, to bylo hodně vtipné.

Tolik sedaček je prázdných protože zrovna byla přestávka mezi třetinami. Ale vyprodáno určitě nebylo, viděla jsem několik prázdných míst.

Po konci zápasu jsem se dostala z téhle dvacetitisícové haly a svého nebeského místa asi během pouhých pěti minut, mají to dobře zařízené. 

Šla jsem zpátky na hostel pro batoh a vydala jsem se na další procházku.